Mé vyznání Křetínu
Je mi ctí, že jsem byl představiteli Křetína požádán nejen o spolupráci na této publikaci, ale také o svůj osobní příspěvek. Rád jsem vyhověl, protože ke Křetínu a Křetínsku patřím a v dlouhém životě, který mi byl dosud dán, jsem zažil řadu podobných osudových letopočtů a výročí a vím proto, co znamenají. Jejich připomínání a oslavy jsou důležité a měli bychom je nejen slavit. Měli bychom si také uvědomovat jejich hlubší význam pro pochopení dějinného významu, mimořádnosti a génia locci Křetína a Křetínska. Měli bychom si připomínat úděl, zásluhy a hodnotový odkaz našich předků a z toho vycházející hloubku, sílu a životnost našich kořenů. Příspěvek je proto vyznáním místního rodáka, který ke Křetínu a Křetínsku patří svými kořeny, trvalými vztahy i životní realitou.
Patřím sem nejen já sám, ale spolu s "osmičkovou" rodačkou a od obřadu v křetínském kostele opět v osmičkovém roce 1958 mou manželkou. Tento rok je pro mě významný také tím, že jsem dokončil studium strojního inženýrství na pražské technice, aniž bych tehdy tušil osudovost oné doby. Základem byl rodinný vztah ke "strojařině", vzdělání započaté na obecné škole ve Křetíně a ukončené na Měšťance také ve Křetíně, kterou jsme jako končící žáci pomáhali zařizovat. Mohl bych připomínat mnoho z tehdejšího života, co formovalo dětské začátky mé životní cesty, to však není cílem tohoto příspěvku.
Přesto pro připomenutí uvedu jen několik osobních vzpomínek. Bylo to tátovo vyprávění a rozprávění s námi, ale také časté čtení nahlas večer, mnohdy až do noci, při petrolejce nebo i svíčce. Byly to nejen pohádky, ale i romány, třeba i fantastické (dnes nazývané science fiction), a dodnes mám v paměti časopis Vynálezy a pokroky. Bylo to první setkávání s "revoluční" technikou - mlácení cepy nahradila mlátička s žentourem na kravský pohon, první vodní turbína nahradila staletí využívané vodní kolo ve mlýně. Bylo to setkání s prvním autem a prvním motocyklem ve Křetíně, se zaváděním elektřiny, se světlem první žárovky a s prvním elektromotorem, krystalkou a prvním rádiem atd., atd.
Patří sem i vzpomínky na život v období války, se vším, co k tomu patřilo. Nezapomenutelné jsou zejména zážitky čtrnáctiletého kluka z dramatického úprku německé armády (historickou cestou přes Křetín i Vranovou), vítání rudoarmějců ve Křetíně, postřílení skupiny vlasovců a také tehdejší moderní válečná technika, zbylá po německé armádě všude kolem silnic. V již dospívajícím věku to byly přímé zkušenosti z poválečné euforie, z následných konfiskací a rozdělování majetku, z prvních svobodných voleb i událostí osudového roku 1948.
Svými kořeny patříme ke Křetínu a Křetínsku s všemi členy našich rodin, s žijícími, i s těmi, kteří odešli na věcnost a reálně nebo symbolicky odpočívají na křetínském hřbitově. Je to historické, nově upravené a udržované pietní místo, kde vnímáme odkaz našich předků a hodnot vycházejících z Desatera. Proto i jejich důstojný odpočinek je podstatnou, dnes mnohdy opomíjenou hodnotou.
Při oslavě kulatých výročí se snažíme spolu s oslavováním zvažovat co, proč a jak dělali naši předci a lidé kolem nich, aby pro nás byli vzorem. S postupem věku chápeme, že zkušenost je nepřenosná, ale že z životodárných kořenů vědomě i podvědomě čerpáme. Jsou v nich zakotveny naše hodnoty. K nim se jako pamětníci vracíme a jako poutníci jdeme životem s nadějí, pokorou a pohledem nahoru s cílem zanechat hodnotnou stopu pro naše následovníky. To vše se netýká jen křetínských "třicátníků" (tedy lidí narozených na Křetínsku kolem roku 1930), kteří v této krajinné kotlině prožili své dětství. Jde o všechny, kteří sem přišli odjinud nebo odešli jinam, ale kteří hodnoty Křetínska pochopili a vzali za své.
Osudovost období kolem roku 1958, kdy jsem ukončil studium inženýrství a začal profesní životní etapu, má zásadní význam obecnější. Je to začátek nové vědecké, inženýrské a technické epochy. Pokrok, před padesáti roky nepředstavitelný, je skutečností, kterou dnes všichni dobře známe z běžného života. Během jednoho lidského života jsme mohli prožít a na různých úrovních mohli ovlivňovat vývoj, který nemá v lidských dějinách a v jiných generacích obdobu.
V raném dětství jsme žili prakticky na úrovni středověku s prvními projevy průmyslové, vědecké a technické revoluce. Ve stáří žijeme v digitálním a globálním světě ve společnosti s přívlastky počítačová, informační, znalostní, spotřebitelská, mobilní, mediální, virtuální atd. Máme více mobilních telefonů než je nás, máme pro nás již téměř nepostradatelná auta s navigačními systémy, máme letadla a obrovská letiště zajišťující dopravu po celém světě... Naši vnuci a vnučky si často nedovedou představit, jaká byla skutečnost, když my jsme byli vnuky/vnučkami a jak jsme mohli žít v tom "našem malém světě" (Křetínská kotlina). A ani nemohou věřit, že jsme i my se svými rodiči, prarodiči a sourozenci měli radostné mládí. My je zase obdivujeme za to, jak život v tomto digitálním a globálním světě zvládají od nejmladšího věku, a co všechno dnes umí. Často se spolu s dětmi stávají našimi učiteli.
Během života nás křetínských "třicátníků" jsme také prožili etapy s různými hodnotovými strukturami. V raném mládí to byly na Křetínsku hodnoty křesťanské, vyjadřované po dvě tisíciletí trojicí víra + naděje + láska, v posledních stoletích také trojicí volnost + rovnost + bratrství. V pozdním mládí a v dospělosti jsme prožívali etapy násilnických a diktátorských systémů, které měly za cíl prostřednictvím zla formovat lidi bez vlastních kořenů a přirozených lidských hodnot. Někteří z nás se mohli naštěstí dožít jejich ztroskotání a z vlastních zkušeností si uvědomit, co je dobro a zlo. Je na každém z nás, k čemu se v životě bude vědomě přiklánět. Je to významně podmíněno kořeny vlastními a rodinnými i prostředím, ve kterém si kořeny zachovávají životadárnost.
Dožil jsem se také doby, ve které téměř nepředstavitelný vědecký, inženýrský, a technický pokrok hnaný lidskou tvořivostí vede ke změnám lidských hodnot. Dnes dosahujeme stavu, kdy začíná převažovat hodnotová trojice, definovaná profesorem Halíkem rychlost + blahobyt + zábava. A stále více se setkáváme s tím, že zlo nemizí, ale naopak dnes využívá vše, co obrovský pokrok přináší.
Snad mi sudičky nad kolébkou doma na Dolním Poříčí přisoudily osudovou osobní cestu, po které mohu jako křetínský "třicátník" stále kráčet. Byla a dosud je to cesta poznávání světa, profesních, životních, společenských a hodnotových systémů a postojů doma i v řadě zemí světa. Bylo to i podílení se na inženýrských a vysokoškolských vývojových změnách. V profesní oblasti mi bylo dáno působit na různých úrovních od učně a studenta strojní průmyslovky a strojního inženýrství, působení v průmyslu, výzkumu, ve vysokoškolské oblasti jako učitel i rektor, a také ve státní správě na domácí ministerské i mezinárodní úrovni.
Při tomto poznání během dlouhé pouti životem mě provázelo a stále víc a víc provází vědomí nutnosti řídit se životním krédem, které vyjadřuje hodnotová trojice dobro + pravda + krása. Jsem přesvědčen, že pro nás vychází i z našich křetínských kořenů. Vždyť dobro, pravdu a krásu můžeme najít všude kolem nás, pokud hledáme.
Proto bychom si nejen při letošních křetínských oslavách měli uvědomovat naši minulost, ale i naše další směřování v globálním dynamickém světě 3. tisícíletí.
Neměli bychom být rychlými chodci za blahobytem a zábavou. Měli bychom být poutníky, s cílem zachovat hodnoty, které vycházejí z dlouhé zkušenosti našich předků, a tyto hodnoty stále předávat našim následovníkům.
Emanuel Ondráček
ze sborníku k výročím obce Křetín a farního kostela sv. Jeronýma v roce 2008 - "Křetín 1308-1708-2008".