Očima druhých

Pojem "osobnost" je dnes často překrýván pojmem "celebrita". Všichni asi vnímáme a chápeme odlišnost těchto dvou slov. To, že mnozí z Vás (hlavně těch mladších) teď možná nejsou s to ke jménu pana profesora Ondráčka rychle si přiřadit někoho konkrétního, svědčí - myslím si - především o tom, že se nejedná o celebritu. Snad se mi Vás na následujících řádcích podaří přesvědčit, že naše volba padla na skutečnou osobnost.

Pan profesor Ondráček je rodákem z Dolního Poříčí. Světlo světa zde spatřil 25. prosince roku 1931, v domku č. p. 3. Pokřtěn byl v křetínském farním kostele jménem Emanuel, které dříve patřilo ve zdejším tradičně křesťanském prostředí k těm často voleným. Oba jeho rodiče patřili svými rodinnými kořeny do našeho kraje. Tatínek Adolf pocházel z Dolního Poříčí a maminka Marie byla rodem Konůpková z Lazinova. Ve vzpomínkách pana profesora to byl právě tatínek, nadšený fanda do strojů a do techniky vůbec, kdo měl asi největší zásluhu na probuzení zájmu svého syna o stejná témata již v útlém dětství.


Léta školní docházky hocha z Dolního Poříčí jsou spojena s Křetínem a s Letovicemi. Obecnou školu navštěvoval v Křetíně. Sídlila tehdy v budově č. 55. Do měšťanky se muselo ještě na počátku 40. let 20. století docházet do Letovic. Až v roce 1945 - hned pár měsíců po skončení války - byla zřízena Měšťanská újezdní škola i v Křetíně. Sídlo měla tato škola v objektu bývalého "Malého zámku" a svůj poslední rok ve školních škamnách (1945/1946) tedy mohl náš mladík absolvovat zde.

Blízký a z rodinné tradice plynoucí vztah ke strojařině jej dále vedl k vyučení se zámečníkem ve strojírně Matěj Chábek v Letovicích a posléze ke studiu na Vyšší průmyslové škole v Brně. Roku 1953 zde odmaturoval a na dalších pět let odešel studovat do Prahy na České vysoké učení technické, obor strojní inženýrství.

Po skončení studií v roce 1958 se oženil. Za ženu si vzal o několik let mladší děvče ze sousedství na Dolním Poříčí, z č. p. 4 - to jest z Krušinova mlýna. Paní Jaromíra je mu životní družkou a věrnou manželskou oporou ostatně dodnes.

Ve svém následujícím profesním životě nalezl uplatnění postupně jako konstruktér, jako výzkumný a vědecký pracovník i jako pedagog. Od roku 1959 pracoval ve Žďárských strojírnách a slévárnách, v roce 1963 pak přešel do Výzkumného ústavu tvářecích strojů a technologie tváření v Brně. V roce 1964 úspěšně završil svou externí vědeckou aspiranturu v oboru mechaniky těles a roku 1966 nastoupil již jako docent na katedru technické mechaniky, pružnosti a pevnosti Vysokého učení technického v Brně.

Atmosféra politického uvolnění v období před a ještě i celý rok po sovětské okupaci Československa přinesla tehdy docentu inženýru Ondráčkovi možnost absolvovat studijní pobyt na University of Alberta v Kanadě (1969-1970). I přes zjevné náznaky nepříliš vlídného přijetí navrátilce do rodné země, stojící na počátku procesu tzv. normalizace, přes nabídku emigrace s celou rodinou a přes možnost profesního uplatnění se na hostitelské univerzitě, z obavy před vystavením svých blízkých sankcím normalizačního režimu a také z touhy po domově neuvažovali Ondráčkovi po vypršení termínu studijního pobytu o jiné variantě, než o návratu do vlasti. Varovné signály o změně poměrů na brněnské Technice a ve společnosti vůbec se bohužel potvrdily a to znamenalo mj. přerušení pedagogické činnosti docenta Ondráčka na dobu dalších bezmála dvaceti následujících let.

V roce 1990, krátce po zhroucení komunistického režimu, byl docent Ondráček jmenován profesorem Vysokého učení technického v Brně a zvolen předsedou Akademického senátu VUT. V letech 1991 až 1994 stál pak v čele Vysokého učení technického jako jeho rektor. Pokud se Vysoké učení technické v Brně stalo v tomto přelomovém období institucí směřující k evropské špičce, je to především zásluhou působení tohoto jejího představitele. Vedle své činnosti na VUT působil profesor Ondráček také jako člen hodnotící komise Akademie věd České republiky, jako člen správní rady Národní knihovny v Praze, vystupoval jako zmocněnec nebo delegát České republiky na řadě akcí organizovaných UNESCO atd.

V letech 1993 až 1997 působil profesor Ondráček jako náměstek ministra školství a tělovýchovy ČR Petra Piťhy. Od roku 1998 je v důchodu, nicméně jeho aktivit dosud neubývá, neboť stále pracuje jako předseda meziresortní komise Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky pro výzkumné záměry, je členem výběrové komise MŠMT na cenu ministra (ministryně) školství pro studenty vysokých škol a po několik období byl předsedou správní rady Brněnského centra evropských studií, o jehož vznik se mj. také zasloužil. Ve funkci poradce rektora se i nadále podílí na správě a vedení Vysokého učení technického v Brně.

Profesor Ondráček je autorem nebo spoluautorem řady publikací v domácích i zahraničních časopisech, několika knih, vysokoškolských skript, dvou patentů a mnoha prezentací na mezinárodních i domácích konferencích.

Téměř vyčerpávající údaje profesního životopisu jsem z velké části převzal z knihy historika Jiřího Pernese "Kapitoly z dějin VUT v Brně", vydané v roce 2009 k 110. výročí brněnského Vysokého učení technického. Domnívám se, že je až obdivuhodné, co vše pan profesor Ondráček ve své kariéře dokázal a na co může být více než právem hrdý. Svými postoji v minulých letech často projevil i své nemalé morální kvality, jejichž základy byly položeny bezesporu již dávno, v rodném prostředí nedaleko odtud.

O to milejší je pak dojem z osobních setkání s ním, která jsou vždy setkáními s člověkem vlídným, moudrým, otevřeným a skromným. Je překvapující, jak tento člověk ve věku, blížícím se pomalu k osmé desítce let, moderně a pokrokově uvažuje (moderně - se vší pokorou k tradici a odkazu předků, pokrokově - s vírou v pozitivní směr technického pokroku). Setkání s ním jsou také povzbuzující, a to i díky optimismu, s nímž hledí například na budoucí politický a společenský vývoj v naší zemi.

Oceněníhodný je z našeho hlediska rovněž láskyplný vztah pana profesora Ondráčka k rodnému místu, jímž je Dolní Poříčí jako integrální součást Křetína, a k rodnému kraji, tedy ke Křetínsku, se všemi jeho historickými i současnými kulturními i hospodářskými vnitřními vazbami. Z tohoto vztahu se pan profesor Ondráček při mnoha příležitostech již vyznal a stále znovu vyznává. Ať už byla místa, na kterých se při své dosavadní životní pouti ocital, jakákoliv, nikdy nepřestal být srdcem s námi. Za to si ho velmi vážím a domnívám se, že návrh na udělení čestného občanství naší obce panu profesoru Ing. Emanuelu Ondráčkovi, CSc. je zcela na místě. Věřím, že většina kolegů zastupitelů či kolegyň zastupitelek, ale i vás, spoluobčanů, to vnímá stejně.

Bořek Procházka, člen zastupitelstva obce Křetín

Použitá literatura: Pernes, Jiří: Kapitoly z dějin VUT v Brně 1899-2009, Vysoké učení technické v Brně, nakladatelství VUTIUM Brno 2009

Text převzatý ze stránek: https://www.kretin.eu - K jednání zastupitelstva o udělení čestného občanství